Od pochodní k výbojkám
7. 2. 2018
Už v dobách středověku, kdy docházelo k rozvoji měst a obcí, měli lidé potřebu osvětlit si ulice. Bylo to především z důvodů zvýšení bezpečnosti.
- V tmavých ulicích a zákoutích mohlo dojít na nezpevněných cestách nejen ke zranění, ale také se tu mohli ukrývat různí lapkové a jiné nebezpečné noční živly.
Je prokázáno, že veřejné osvětlení měla už i starověká antická města. Zprvu se jednalo o hořící pochodně, které později vytlačily olejové lampy. Pokud bychom několik staletí minuli a skočili až do století devatenáctého, na cestu by nám posvítilo osvětlení plynové.
- Po městech chodili před setměním lampáři, kteří pomocí dlouhé tyče rozsvěceli lampy.
- Stejnou obchůzku konali pak ráno, kdy bylo potřeba opět pozhasínat.
Elektrické osvětlení se dostalo ke slovu až na počátku století dvacátého. Před tím to byly spíše ojedinělé zkoušky. Úplně prvním městem, které mohlo pozorovat elektrické osvětlení v praxi, byl roku 1887 Jindřichův Hradec. Jednalo se ale pouze o jedno náměstí a přilehlou ulici. Ještě téhož roku koupil Písek obloukové lampy a město se rozsvítilo celé. Proto je jako první uváděn většinou právě Písek a na Jindřichův Hradec se neprávem zapomíná.
Typické žluté světlo
Elektrifikace našich měst byla tedy zahájena, ale plynová světla zcela nevymizela. Pro romantický nádech se udržují například v ulicích Londýna. Našli bychom je i v některých historických částech našeho hlavního města. Už je ale neobcházejí lampáři, nýbrž se rozsvěcí automaticky. Na ulicích, které není zapotřebí ozvláštnit tímto způsobem, se používá ve velké většině jako světelný zdroj sodíková výbojka. Je sice pravda, že některým nočním chodcům vadí její typická žlutooranžová barva, ale těch není mnoho. Tento nedostatek je jistě vyvážen tím, že má zmíněný světelný zdroj dlouhou životnost a disponuje vysokou světelnou účinností.
